Nález Ústavního soudusp. zn. III.ÚS 1019/08Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem v Praze 3, Husitská 70, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 1. 2008 č. j. 38 C 523/2007-13, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 4. 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 1. 2008 č. j. 38 C 523/2007-13. Dle stěžovatelky jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 32 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 38 C 523/2007. Z napadeného rozsudku zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 vyhověl žalobě Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., a uložil stěžovatelce (žalované v původním řízení) povinnost zaplatil žalobci částku 950,- Kč a nahradit mu též náklady řízení. Žalobce se domáhal této částky z titulu přirážky k jízdnému (dle smluvních přepravních podmínek pražské integrované dopravy), neboť stěžovatelka se dne 14. 8. 2006 při jízdě hromadnou dopravou provozovanou žalobcem neprokázala platnou jízdenkou. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka ve věku 12 let byla z hlediska své rozumové a volní vyspělosti způsobilá k danému právnímu úkonu (§ 9 občanského zákoníku), resp. že se jedná o obvyklý úkon spojený s vědomostí použít platný jízdní doklad, a to i s ohledem na poměry stěžovatelky (věk, místo bydliště, a z nich vyplývající vědomost a zkušenost). Soud dále nepřisvědčil argumentaci přestupkovým zákonem (věkovou hranicí 15 let), neboť dle soudu se jedná o občanskoprávní vztah. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ve věku 12 let byla způsobilá platně uzavřít přepravní smlouvu a nést povinnost k úhradě jízdného, avšak "nebyla způsobilá k protiprávnímu úkonu majícímu za následek povinnost platit majetkovou sankci" (tj. přirážku z důvodu neprokázání se jízdenkou - nezaplacení jízdného). Dle stěžovatelky takový protiprávní úkon nebyl přiměřený její rozumové a volní vyspělosti; stěžovatelka nemohla způsobit závazek blížící se částce 1 000,- Kč. Stěžovatelka současně brojila proti tomu, že by argumentovala přestupkovým zákonem (věkovou hranicí odpovědnosti za přestupek). Rovněž konstatovala, že se při kontrole prokázala pouze neoznačenou jízdenkou (poznámka: to vyplývá rovněž z vyžádaného spisu). Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznáší tytéž námitky jako před obecným soudem. Nesouhlasí s právním závěrem obvodního soudu a domáhá se toho, aby Ústavní soud naopak vyhověl jejímu právnímu názoru. Ústavní soud již opakovaně ve své judikatuře vyslovil, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud nedojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Námitky vznesené stěžovatelkou jej však staví do role odvolací instance. Ústavní soud má za to, že obecný soud se s námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádal a své závěry srozumitelně odůvodnil; rozsah odůvodnění pak odpovídá nekomplikovanosti věci. Obecný soud evidentně nejednal libovolně. Ústavní soud dále shledal, že závěr soudu, dle nějž byla stěžovatelka způsobilá nejen sama cestovat městskou hromadnou dopravou, ale být si i vědoma povinnosti zaplatit jízdné s tím, že porušení přepravní smlouvy je spojeno s přirážkou k jízdnému, nelze považovat za právní závěr, který by vybočoval z mezí ústavnosti. Rozpornou se jeví spíše argumentace stěžovatelky, že je způsobilá sama platně uzavřít přepravní smlouvu, resp. využít prostředku hromadné dopravy a zaplatit jízdné, avšak není již způsobilá dopustit se protiprávního úkonu - porušení přepravní smlouvy tím, že za použití hromadné dopravy nezaplatí jízdné a v důsledku toho bude mít povinnost zaplatit přirážku. Stěžovatelka si tedy, dle Ústavního soudu, musela být vědoma toho, že porušila přepravní smlouvu a jaké následky takové porušení má. K námitce stěžovatelky o její nezpůsobilosti ve vztahu k výši přirážky (uvedla "blížící se částce 1 000,- Kč") lze uvést, že stěžovatelka si musela být vědoma i možnosti stanovené v poučení v Zápisu o provedené přepravní kontrole ze dne 14. 8. 2006, dle kterého lze do 15 dnů zaplatit přirážku ve snížené hodnotě 500,- Kč (stěžovatelka tento zápis podepsala). Možnosti zaplatit sníženou přirážku však nevyužila. Zápis je založen ve vyžádaném spise. Pokud jde o námitku stěžovatelky proti tomu, že obecný soud se s odkazem na její argumentaci vypořádal také s otázkou aplikace přestupkového zákona, přestože stěžovatelka takovou argumentaci nevznesla, jde o námitku nedůvodnou, resp. bez ústavněprávní relevance. Stěžovatelka svou argumentaci (jak i sama tvrdí) o přestupkový zákon "neopřela"; obecný soud posuzoval věc jako občanskoprávní vztah a nárok z něj vycházející. Dle Ústavního soudu se tak v dané věci jedná toliko o interpretaci a aplikaci podústavního práva, přičemž obecný soud zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal, když stěžovatelka měla možnost spravedlivého občanského soudního řízení a soud se jejími námitkami řádně zabýval. Napadeným rozhodnutím nedošlo ani k porušení čl. 32 Úmluvy o právech dítěte, kterým je zajišťována ochrana dětí v souvislosti s jejich zaměstnáváním. Závěrem je třeba poukázat na to, že předmětem sporu byla bagatelní částka, která zpravidla, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, postrádá intenzitu protiústavního zásahu. S ohledem na uvedené postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2008 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu |