Nález ústavního soudusp. zn. II. ÚS 3176/12Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Hauserové, zastoupené zákonným zástupcem a JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2012, č. j. 15 C 425/2011-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť je přesvědčena, že obecný soud jím vykročil z rámce ústavně zaručených základních práv a obecných principu spravedlnosti, konkrétně pak zasáhl stěžovatelčino právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí je současně svévolné, neboť jej soud řádně neodůvodnil a pominul rozhodné skutečnosti. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po Dopravním podniku města České Budějovice, a. s., domáhala zaplacení částky 600 Kč s příslušenstvím. Částka odpovídá přirážce k jízdnému, kterou stěžovatelka zaplatila žalovanému poté, co bylo při přepravní kontrole shledáno, že jela vozidlem dopravního podniku bez platného jízdního dokladu. Po konzultaci s rodiči dospěla k závěru, že částku uhradila bez právního důvodu. Z dikce přepravních podmínek žalovaného dopravce a příslušných ustanovení zákona o drahách dovodila, že nenastoupila-li do vozidla s platným jízdním dokladem, neuzavřela cestovní smlouvu a žalovanému tak vznikl nárok pouze na bezdůvodné obohacení ve výši ceny jízdného, tedy 6 Kč. Současně namítala, že vzhledem ke svému věku nebyla tak rozumově a volně vyspělá, aby posoudila obsah ujednání o smluvní pokutě a její výši, a úhrada přirážky je proto neplatným úkonem. Soud této argumentaci nepřisvědčil. I když stěžovatelka použila vozidlo MHD bez platného jízdního dokladu, byla uzavřena smlouva o přepravě dle § 760 a násl. občanského zákoníku. Přistavení vozidla do zastávky za účelem umožnit nástup cestujících je konkludentní nabídkou uzavření smlouvy, nástup osoby pak její akceptací. Z občanského zákoníku a smluvních přepravních podmínek vyplývá povinnost zaplatit jízdné a prokázat se pověřené osobě platným jízdním dokladem. Povinnost je zajištěna smluvní pokutou - přirážkou k jízdnému, přičemž povinnost cestujícího ji uhradit se opírá i o zákon o silniční dopravě (č. 111/94 Sb.) a zákon o drahách (č. 266/1994 Sb.). Smlouva o přepravě tedy uzavřena byla a stěžovatelka měla povinnost uhradit jízdné včetně přirážky. Žalovaný dopravní podnik se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Stran namítané nezpůsobilosti k úkonu soud konstatoval, že v rozhodné době byla stěžovatelka vzhledem ke svému věku natolik vyspělá, že následky cestování bez platného jízdního dokladu mohla posoudit. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí. Soud podle ní rozhodl bez adekvátního vyšetření skutkového stavu, její důkazní návrhy zamítl a nedal šanci prokázat skutková tvrzení. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že byl proveden důkaz přepravními podmínkami. Polemizuje dále s právním hodnocením případu, z obsahu přepravních podmínek dovozuje, že přepravní smlouva uzavřena nebyla, a o přirážce proto nelze uvažovat. Odůvodnění v této části považuje rovněž za nedostatečné. Nesouhlasí ani se závěrem stran způsobilosti sjednat smluvní sankci. Co do rozsáhlých povinností vymezených v přepravních podmínkách, stěží pochopitelných pro zletilého občana, nemohla svou vůli platně projevit. To nicméně měl soud nechat odborně prověřit, nikoliv bez dalšího rozhodnout jen na základě věku. V obecné rovině je třeba předeslat, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Podle stěžovatelky sice případ přerůstá do roviny principů fungování právního státu, vymahatelnosti práva a zákazu libovůle, neboť jedna strana závazkového vztahu byla výrazně oslabena, Ústavní soud s tím ale nesouhlasí. Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z toho plyne, že se nezabývá věcnou správností napadeného rozhodnutí (bez ohledu na to, zda se proti němu lze bránit nějakým opravným prostředkem). Právní hodnocení případu je tedy věcí obecného soudu. S polemikou vůči závěru o uzavření přepravní smlouvy i bez platného jízdního dokladu tak nemohla uspět. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda jsou přijaté závěry v rozhodnutí srozumitelně odůvodněny. Okresní soud vyložil, o jaký smluvní typ se v daném případě jednalo, kdy a jak k uzavření smlouvy došlo a jaká byla (ve vazbě na relevantní okolnosti) práva a povinnosti smluvních stran. Rovněž vyložil, jaký význam pro uzavření smlouvy má platnost či neplatnost jízdního dokladu. Se stěžovatelčinou námitkou o absenci zdůvodnění tak nelze souhlasit. Totéž platí i pro výhrady vůči dokazování. Skutkový děj byl jednoduchý a jednoznačný, důkazní návrhy stěžovatelky na její výslech a výslechy revizorů byly logicky zamítnuty jako nadbytečné. V tomto směru je nutno konstatovat, že právu na spravedlivý proces neodpovídá povinnost soudu provádět veškeré navržené důkazy; rozsah dokazování je věcí jeho úvahy. Krom toho předmětné návrhy stěžovatelka vznesla v závěru ústního jednání, aby zpochybnila tvrzení o černé jízdě, které do té doby výslovně činila nesporným, aniž by takto zásadní obrat svého postoje nějak blíže ozřejmila. Pokud jde o smluvní přepravní podmínky, sice se v odůvodnění rozhodnutí výslovně nerozebírá, co z nich soud zjistil, nicméně při ústním jednání (jak vyplývá z protokolu) byly k důkazu čteny a jejich hodnocení je patrné z právního výkladu. Ústavní soud dále akceptuje závěr, dle něhož rozumová a volní vyspělost stěžovatelky byla na takové úrovni, aby byla schopna posoudit následky svého jednání. Obdobnou námitkou nedostatečné způsobilosti k právnímu úkonu (v daném případě k úhradě jízdného s přirážkou) ve smyslu § 9 občanského zákoníku se Ústavní soud zabýval ve věci sp. zn. III. ÚS 1019/08 (http://nalus.usoud.cz); tehdy ji vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou s tím, že byla-li nezletilá, které bylo 12 let, způsobilá sama cestovat městskou hromadnou dopravou, musela si být vědoma povinnosti zaplatit jízdné i toho, že porušení přepravní smlouvy je spojeno s přirážkou k jízdnému. V případě nyní posuzovaném došlo k rozhodné události v době, kdy bylo stěžovatelce bez několika týdnů 11 let. Jen na základě tohoto věku samotného lze u běžného jedince předpokládat znalost základních pravidel užití dopravního prostředku MHD. Existence smluvní sankce pro případ jízdy bez platného dokladu je totiž dle Ústavního soudu skutečností notoricky známou. I když stěžovatelka nemusela znát podrobnosti úpravy tohoto zajištění ve smluvních přepravních podmínkách, o jejím základním rámci povědomí mít mohla a měla. Smluvní pokuta je v této situaci navíc i u nezletilých cestujících nutná z povahy věci; výklad způsobilosti k právním úkonům podaný stěžovatelkou, kdy by podle jejího názoru vznikl dopravnímu podniku v případě přistižení nezletilého cestujícího bez platného jízdního dokladu nárok jen na úhradu samotného jízdného, by z jízdného u této kategorie cestujících učinil jen dobrovolný příspěvek na MHD. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2013 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu |